IMMENHEIM

ROZKLIKNĚTE MAPU“zde se nacházíte”

JOSEF FRITSCHE

(lesní správce, později obchodník s kamením a především hostinský)

Josef Fritsche se narodil 11.4. 1867 do rodiny lesního správce Antona Fritsche v Tisé č.p. 279. Po otci se dal na stejnou dráhu a stal se rovněž lesním správcem. Ve třiadvaceti letech, přesněji 7.června 1890 se v Tisé oženil s Marii Hiebsch narozenou 28.9. 1870 ve Vilsnici. Odstěhovali se do Dolního žlebu č.p. 31 a o devět měsíců později se jim 14.3.1891 narodila první dcera Antonie Melanie Fritsche.

Bohužel po velice krátké době rodinu Fritsche zasáhla tragédie a 2.7. 1892 jim šestnáctiměsíční dcera Melanie zemřela. Byla pochována do rodinné hrobky na Rozběleském hřbitově.

Maria a Josef se po nějaké době odstěhovali do Prostředního Žlebu č.p. 62, kde se jim zhruba po třech letech 24.7.1895 narodil syn Oskar Fritsche. Tehdy se tříčlenná rodina opět stěhuje a to do Horního žlebu č.p. 15. Tam jim 31.7. 1897 přibil další člen rodiny a to Maria Bertha Fritsche.

Vzhledem k Fritscheho profesi lesního správce bylo stěhování poměrně časté, jelikož dostával přidělené revíry na různých místech a cestování za prací se tolik nevyplácelo. Proto se po nějaké době z Horního Žlebu rodina zase stěhuje a tentokrát do Martiněvsi, kde se jim 1.3.1907 narodil další syn Josef Fritsche ml.

Chvilku poté roku 1908 získal Fritsche pozemek jen nedaleko rodné obce jeho ženy Marie (Vilsnice) na Chmelné hoře (Hopfenberg) . Rozhodl se, že si tam postaví domek kam se se svou rodinou odstěhuje a bude podnikat v pohostinství. Toho času se začíná rodit myšlenka zřídit zde hospodářství a hostinec, který bude později znát celý Bodenbach a široké okolí.


HOSTINEC IMMENHEIM (VČELÍN)

Historie Immenheimu se začala psát počátkem 19. století. Přesněji tedy 30.1.1909, kdy tehdy dvaačtyřicetiletý lesní správce Josef Fritsche z Martiněvsi požádal obecní úřad o povolení ke stavbě hospodářské budovy.

Projekt vypracovala podmokelská firma Putz a Weber, jinak známá výstavbou mnoha secesních budov ve středu Podmokel. Obec stavbu schválila pod podmínkou, že si stavebník zavede a vlastní náklady pitnou vodu a počká, až bude k místu zřízena obecní cesta, na kterou zatím nejsou prostředky. V souvislosti s tím také získal Fritsche koncesi na obchod s pískem a kamením, zapsanou k čp.116 v Chrochvicích.

Budova byla zkolaudována 9.9.1909 a získala č.p. 153. Téhož roku se tam se svou rodinou nastěhoval.

Tři roky poté (1912), získal Fritsche i hostinskou koncesi. Spolu s hostinskou koncesí získal téhož roku ještě koncesi na “prodej nepřevařeného mléka z vlastní mlékárny”, tedy z chléva v přízemní budovy, který byl ale brzy zrušen a upraven na hostinskou místnost. Ihned zde začal zde prodávat vlastní mléko a med, produkovaný z velkého dřevěného včelína. Ten dal koneckonců i jméno celému podniku (Immenheim = Včelín).

Tím však podnikání už hostinského pána zdaleka neskončilo. O dva roky později, roku 1914 pro něho vyprojektoval chrochvický stavitel Fr.Riedel secesní letní pavilon tvořený dřevěnou kostrou vyplněnou hrázděním.

V roce 1919 (10.7.) se prodala jejich tehdy dvaadvacetiletá dcera Marie Bertha Fritsche za obchodníka s dřevem Benno Josefa Kreibicha z Vejprt a žili společně s rodiči na Immenheimu.

O tři měsíce později přesně 10.10. 1919 postihla rodinu další tragédie. Na srdeční selhání zemřel čtyřiadvacetiletý syn Oskar, který se v tu dobu živil jako montér v Želenicích. Rodina se jej rozhodla rovněž uložit do rodinné hrobky na hřbitově v Rozbělesích, jako jeho mladší sestru Melanii.

V té době se již podniku velmi dařilo a tak si mohl Fritsche následujícího roku (1920), dovolit postavit za hostincem ve svahu soukromou rodinnou hrobku podle plánu stavitele Riedela. Okresní politická správa omezila stavbu hrobky velkým množstvím podmínek a nařízení, takže stavebník musel spolupracovat s advokátem.

Krátce na to byli z Rozběleského hřbitova vyzvednuti jeho zesnulí potomci, dávno zesnulá dcera Melanie Fritsche (1891 – 1892) a tehdy čerstvě zesnulí syn Oscar Fritsche (1895 – 1919) a byli přeneseni do čerstvě postavené hrobky na Immenheimu.

Přestože byl Immenheim uprostřed lesa, byl oblíbený pro svou parkovou úpravu. Uprostřed travnaté plochy před hostincem byla původně jen kašna s vodotryskem a malý altánek, ale během 20. let zde nechal Josef Fritsche za jistě nemalého úsilí zřídil kolem objektu zajímavou botanickou zahradu a oživil ji i množstvím zvěře. Vznikla tu tedy i jakási zoologická zahrada, vlastně první ve městě Děčíně (ZOO na Pastýřské stěně vznikla až roku 1949). Těmto projektům musel také ustoupit starý včelín a stranou vznikl nový, patrový se zděným přízemím. Ten se zde dochoval až do dnešních dnů. Tyto velké změny, pochopitelně přilákali i nové zákazníky, takže bylo dokonce nutno hostinec znovu rozšířit a vybudovat zde i pivní sklep.

Fritsche se navíc rozhodl, že již velmi bohatý a prosperující podnik ještě více rozšíří a zadal v únoru roku 1929 firmě Hieke práci na projektu další budovy. Projekty si však nechal zhotovit hned dva. Nakonec se rozhodl pro zhruba šestibokou budovu (v podobě včelí plástve) s velkým sálem, kuchyní v patře, koupelnou a terasou. Stavba byla dokončena 13.9.1930 a získala č.p. 217.

Doba největšího rozkvětu však zanedlouho skončila. Podnik se totiž začal v průběhu 30. let potýkat s velkými finančními potížemi, které vyústili exekucí. V roce 1938 šel podnik na základě dluhů podmokelskému pivovaru do dražby a Fritsche byl nucen přenechat svou hostinskou koncesi pachtýři Hermannu Alfredu Hübelovi k hospodaření. Ten k němu téhož roku přistavěl koncertní pavilon šestiúhelníkového půdorysu, v podobě včelí plástve jako tomu bylo u č.p. 217. Zde pak probíhali koncerty. Hübel toho času již provozoval hostinec Wartburg, takže měl v tu chvíli pod palcem veškeré pohostinství na Chmelné hoře.

Roku 1941 byl načas Immenheim dokonce i uzavřen, jelikož byl Hermann Alfred Hübel povolán do Wermachtu a jeho manželka Anni se ze zdravotních důvodů nebyla o restaurační provoz nadále starat.

Roku 1943 se objevuje jeho poslední soukromý majitel K.H. Volling z Berlína, ten provedl na Immenheimu už jen drobné stavební úpravy a provozoval jej až do konce války.

Po roce 1945 zůstali objekty prázdné, až do roku 1950, kdy začalo probíhat jednání o tom, že v č.p. 217 bude zřízena politická škola KSČ. To se nakonec nestalo, protože náklady na opravu 5 let neobývané budovy by si vyžádali poměrně velké náklady. Celý objekt byl nakonec přidělen do správy lesním závodům. Ti jej zrekonstruovali a využívali až do konce 20.století. Poté byli domy včetně pozemků prodány soukromím vlastníkům.

Dnes v č.p. 217 žije již řadu let místní hajný . Místo je známé jako hájovna či obora

Druhý dům č.p. 153, který tu řadu let chátral, získal nedávno nové majitele. Ti toho času intenzivně pracují na jeho rekonstrukci a přestavují jej na rodinný domek.

A hrobka? Hrobka se rovněž dochovala do dnešních dnů. Bohužel i ona byla poničena a Oskar s Melanii nadobro zmizeli. No a z té trochy výzdoby co se dochovala, z té tu za nedlouho asi také nic nezbude..

GALERIE

Video zachycující zimní atmosféru kolem hrobky (leden 2026)

STAHOVÁNÍ A ŠÍŘENÍ OBRÁZKŮ BEZ SOUHLASU AUTORA JE ZAKÁZÁNO!

POVOLENO JE POUZE SDÍLENÍ CELÝCH ČLÁNKŮ.

DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ.

Pokud máte nějaké další fotografie, pohlednice, připomínky či doplňující informace k historickým faktům, neváhejte se ozvat. Rádi je doplníme a zveřejníme.

Kontakt : info@chmelnik.cz

Sdílet článek